na Blog.cz

Stop. Chtělo by to vypnout na malou chvíli a zastavit se. Nervy, stres a všechno špatné kolem nás... pravděpodobně to nemá ani v plánu zmizet... Občas jsem v takovém časovém presu, že ani nedokončím větu, protože musím dělat zas něco jiného. Každou chvíli nedobrovolně měním oblíbené činnosti za povinnosti. Nikdy se neusměju. Moje výmluva je ošklivé počasí nebo špatná nálada... často mi ani nedochází, jaký je doopravdy důvod.

My všichni, co se neumíme smát bychom si měli uvědomit momenty. Momenty, kdy nám je dobře. Momenty plné radosti a lásky... když jsme s přáteli. Maličkosti, které se nám zrovna povedly. V téhle chvíli se už dál nehodlám stresovat tím, co bude. Upřímně mě to nebaví, v ničem mi to nepomáhá. Takže se snažím žít v přítomnosti, užívat si každý nádech svůj i ostatních. Ať je to jako slunce pražící do tváře, i když zrovna nesvítí... Nechci, aby existovala neprožitá, nevděčná vzpomínka. Později bych litovala svého přístupu. (Moje motto je sice: Nikdy nelituj ničeho, co jsi udělal špatně, protože ti to buď dalo neskutečné zážitky nebo cennou lekci... ale proč bych zítra neměla dělat lepší chyby? Ale ano... některé chyby dělám pořád dokola a mám dojem, že mě opravdu nikdy neomrzí... jsem nenapravitelná.) Užívat si život plnými doušky, dokud to jde.

Právě teď mám v ruce hrníček s horkým kakaem a ťukám do klávesnice. Zbožňuju relax... V hlavě mi lítá jeden šťastný okamžik za druhým. Třeba jak jsme s N dováděly ve vlnách a smály se písku v mých vlasech. Při pomyšlení na ty vtipnější chvilky vždy přistihnu sama sebe se šibalským úsměvem na tváři... Neni to nic, co bych mohla s sdílet se všemi. Ale my dvě víme své.

Realita. Tohle slovo mě v jistém slova smyslu trochu mate. Co je realita?.. něco, co nás drží při zemi. Jako malá jsem zjišťovala, co to znamená. Je to docela trapná historka. Seděla jsem si někdy ve čtyřech letech na gauči a hrozně se nudila. V tu dobu už jsem věděla, že čarodejnice a další věci nejsou skutečné... ale znáte to... fantasie malé holky. Stoupla jsem si na židli a stažila se vyskočit co nejvýš... přesně tak, chtěla jsem létat. Vydržela jsem to dělat asi hodinu, než jsem přišla na to, že takhle to opravdu nepůjde. Děti jsou za hranicí reality a umí být opravdu šťastné, nic neřeší a to nejhorší je teprve čeká. Kouzelné věci jsou pro ně pořád možné. Pro nás ale neexistují ani ty nekouzelné.

Nám se vybaví něco naprosto odlišného. Příjde nám nemožné stihnout důležitou schůzku včas, protože musíme udělat ještě tohle a tamto... a už vůbec dosáhnout svých snů. Kolik rodičů už řeklo svým dětem, že takhle se neuživí? Že se musí vzdát věcí, které milují pro to, co je potřeba? Najednou slovo realita naprosto změnilo význam. Nemůžeme už jenom snít, musíme bojovat, aby nám dovolili snít. Pak sny realizovat. Každý ví, že na to prostě má. K čemu je ale stydlivost?.. Příležitosti se chytají za pačesy bez váhání, chvíle se užívají naplno. Všechno je v hlavě a jediný opravdový protivník je jen vaše hlava. Tam máte zafixované: Ne, *tohle* přece nejde, na to nemám... Ale právě tím posunete dané *tohle* za hranici reality. Odbourejte jí. Nechte zmizet veškeré překážky a riskujte. Váš svět si formujete Vy sami.

Ani příležitosti nepřicházejí jen tak bez varování. Tvořte si situace... cíle... hlavně v ně věřte. Bude to trvat dlouho, ale bude to stát za to.

http://denik.blog.cz/

Všechno je teď jinak... Uběhl rok od mého stěhování a za tu dobu se toho stalo opravdu mnoho. Mám pocit, že jsem se změnila. Ale vím, že uvnitř jsem pořád stejná. Do mého života přišla spousta nových lidí. Tohle nové místo je teď můj domov a nechci zpátky tam, kde jsem už nebyla ani vítaná.... Upřímně, moc blízkých mi tam nezbylo. Ať je to jak chce, všude si musím dávat pozor na nepřející lidi, co se tváří jako nejlepší přátelé... tohle se nezměnilo. Jenže se mi otevřely oči. Souhra náhod mě přivedla zpátky k tanci... k lidem, co chtějí tančit stejně moc jako já a chtějí pro to dělat přesně tak moc jako já. Hardcore škola, ze které mi jde hlava kolem a nevím, co mám stíhat dřív. Můj deník je plný fotek, citů a nadávek... :D Mnohem plnější, než byl kdy dřív. Než jsem se nadála, rok byl pryč a dva měsíce volna... Ani si už nevzpomínám, co všechno jsem dělala, kde jsem byla... ale to nejdůležitější si pamatuju naprosto přesně. Každou chviličku z šesti dnů ráje mám zarytou v hlavě jak švába. Týden tance, lásky a nekonečné radosti.

Tam mi to prostě najednou všechno došlo. Já zvládnu cokoliv chci. Naprosto cokoliv. Musím to ale chtít. Neznám žádné ALE. Když mi někdo nevěří, řeknu mu, ať se pozorně dívá. Můj cíl je dokázat všem, že se mě na konci mé cesty zeptají, jak jsem to udělala. Tohle určitě neslyšíte (nečtete) poprvé. Možná má někdo z vás myšlenky typu: Hmmm, motivační kecy, co jsou naprosto k ničemu. To není pravda. Bývala jsem taková taky. Myslela jsem si, že na něco nemám a tudíž nemá cenu se o to dál snažit. Chyba, chyba, chyba... Pak jsem si to uvědomila a začala se snažit. Přestala jsem jen *vědět* a začala jsem si *uvědomovat*. Vidím v těchto dvou slovech opravdu rozdíl. Proč to sem vlastně píšu?... Protože už mě přestalo bavit poslouchat od všech, co mám v životě být. Co smím a nesmím dělat. :) Head up. Dokážete, co chcete, když si za tím OPRAVDU PŮJDETE. Nic neni zadarmo... bez boje žádný zisk. Nakonec si v cíli uvědomíte, že nejdůležitější a nejkrásnější na tom celém vašem snu byla ta cesta... Plná překážek, bolesti, slz, potu a krve. Dlouhá a klikatá. Až tam všichni budeme, usmějeme se... protože na sebe budeme hrdí.

Nedělám nic, co po mě jen chtějí ostatní. Nechci plnit přání ostatních, ani je poslouchat. S mojí blízkou jsme se shodly na jedné věci. Každý má jiný tvar i obtížnost cesty. Já stojím na jedné cestě a musím si vybrat, jakým směrem půjdu. Nemám jiný výběr, než dvě možnosti... Jestli jsi jeden/jedna z těch, co mají na výběr více cest... Buď rád/a... nehoňte se za penězi. Dělejte, co milujete a milujte, co děláte. Přiznám se, nejradši bych začala kopat cestu mezi těmi dvěmi... nevím, co mám dělat. Chci toho stihnout spoustu a žít každý den. Nejsem jedna z těch, co si myslí o YOLO, že je to jen výmluva mladých na tropení výtržností a vandalismus... Je to motto.