Stop. Chtělo by to vypnout na malou chvíli a zastavit se. Nervy, stres a všechno špatné kolem nás... pravděpodobně to nemá ani v plánu zmizet... Občas jsem v takovém časovém presu, že ani nedokončím větu, protože musím dělat zas něco jiného. Každou chvíli nedobrovolně měním oblíbené činnosti za povinnosti. Nikdy se neusměju. Moje výmluva je ošklivé počasí nebo špatná nálada... často mi ani nedochází, jaký je doopravdy důvod.
My všichni, co se neumíme smát bychom si měli uvědomit momenty. Momenty, kdy nám je dobře. Momenty plné radosti a lásky... když jsme s přáteli. Maličkosti, které se nám zrovna povedly. V téhle chvíli se už dál nehodlám stresovat tím, co bude. Upřímně mě to nebaví, v ničem mi to nepomáhá. Takže se snažím žít v přítomnosti, užívat si každý nádech svůj i ostatních. Ať je to jako slunce pražící do tváře, i když zrovna nesvítí... Nechci, aby existovala neprožitá, nevděčná vzpomínka. Později bych litovala svého přístupu. (Moje motto je sice: Nikdy nelituj ničeho, co jsi udělal špatně, protože ti to buď dalo neskutečné zážitky nebo cennou lekci... ale proč bych zítra neměla dělat lepší chyby?
Ale ano... některé chyby dělám pořád dokola a mám dojem, že mě opravdu nikdy neomrzí... jsem nenapravitelná.) Užívat si život plnými doušky, dokud to jde.

Právě teď mám v ruce hrníček s horkým kakaem a ťukám do klávesnice. Zbožňuju relax... V hlavě mi lítá jeden šťastný okamžik za druhým. Třeba jak jsme s N dováděly ve vlnách a smály se písku v mých vlasech. Při pomyšlení na ty vtipnější chvilky vždy přistihnu sama sebe se šibalským úsměvem na tváři... Neni to nic, co bych mohla s sdílet se všemi.
Ale my dvě víme své.

Live your life and... please smile.
