Silutea

31. prosince 2014 v 13:46 | G |  Články
Představte si tohle... už od malička jsem skládala různé básničky a dokonce se pokoušela napsat knížku. Po přestěhování o 120km dál jsem našla spousty hudebně nadaných lidí a někteří z nich se staly mými spolužáky. Hrozně jsem chtěla, aby mě moje kamarádka Klárka naučila na kytaru... tak jsme se scházely čím dál častěji a ze mě, Klárky a Ádi se postupem času stala nerozlučná trojka, jak to tak bývá. :) Nikdy mi to moc nešlo, rozhodně jsem na tohle neměla talent. Tak jsem zkusila něco, co ani jedna z nich nedělala... chtěla jsem napsat nějaký text.

Psala jsem vždycky kolem dvanácté v noci do poznámek v mobilu. Jo, velmi originální. :D Holkám se moje texty začaly líbit, tak o nějaký čas později Klár napsala melodii. Tak vznikla naše první písnička - Trojsmysl. Už jsme si tak nějak plánovaly, jak bychom se chtěly jmenovat, kdyby nám to všechno vyšlo. SILUTEA. Je to vlastně trošičku zkomolená silueta. :D Jedna spolužačka se přeřekla, tak mě napadlo to použít.

Teď se každý ptá... proč trojsmysl?... Proč Silutea?... Na všechny otázky neodpovídám. Zkuste si na Trojsmysl přijít sami. :)

Trojsmysl - Děkujeme za zhlédnutí. :)
 

.Forget.

11. listopadu 2014 v 17:55 | G |  Myšlenky
Krvácím, dlaně se třesou, rány se nehojí. Moje vzpomínky do nich nevědomky vsypávají sůl. Na mých seschlých rtech se objevují poslední slzy. Žádné mi nezbyly. Všechny jsi je vzal. Nenechal jsi mi ani poslední část mě, na kterou jsem byla patřičně hrdá. Zůstávají jen prázdné oči bez smyslu. V hlavě se mi objevuješ stále víc. Každý tvůj úsměv se mi vpaluje do hrudi, nestíhám dýchat... ale to je dobře, protože pak přemýšlím jak se nadechnout a na vteřinu tě přestávám vnímat. Jednou jsi mi řekl, že ses vsadil s osudem a prohrál jsi. S tebou i já. Tak mě prosím nepouštěj. Chci se vrátit a zastavit čas... ano, je to klišé. Jenže to chci udělat. Vrátit se za tebou a přitisknout obličej k tvému krku. Jestli to čteš, tak přestaň. Nesnesu pomyšlení na to, jak moc tě to bolí. Doslova žadoním o každý tvůj úsměv. Nikdy na tobě nechci vidět výraz bolesti. Buď šťastnej. Zapomeň na mě. Nemám na vybranou. Vím, že tě už nesmím nikdy vidět, ale nedokážu se s tím smířit. Existoval jsi vůbec?... Vždyť nejsi možnej. Jsi moje závislost a já mám absťák. Nemůžu jinak, než tě léčit jinýma závislostma.

Live To Love
Live To Remember



Photo by: Natira

My

23. října 2014 v 21:34 | G |  Téma týdne...
Myslím, že nás všechny napadlo něco podobného. Chtěla bych to umět jako oni. Vážně. Kdo taky ne?.. Proplouvají si životem tak snadno. Ďáblové němají svědomí. A když se jim poštěstí vlastnit andělskou tvář... jděte jim z cesty. Nezáleží na tom, kolikrát vám ublížili, nikdy jim neublížíte tak, jako se to povedlo jim. Pomsta je sladká a studená... to se říká?... teď mě vlastně napadá, jestli by to za to stálo. Ďábel si nemůže nechat ublížit, neumí to. Takže ji ani nepotřebuje ne?... Potřebujou ji lidé, kterým na něčem záleží. Mají proč chtít ublížit... jen je trápí svědomí. Nestojí to za to. Ale každý máme občas chuť podseknout nohy někomu, kdo si to opravdu zaslouží. Já tedy rozhodně ano.

Chodí mezi námi s úsměvem na tváři. Někdy je vážně těžké vybrat si mezi cestou *zla* a *dobra*. Stejně tyhle dva pojmy pořád nechápu... mělo by se to nazývat *ta jednoduchá* a *ta těžká*. Sama zatím bloudím šedivou cestou a hledám řešení. Snažím se udržet rovnováhu, vidět na obě strany. Občas uklouznu na jednu a prostě spadnu. Druhý den zase balancuji mezi. Obdivuji ďábelské lidi. Dosáhnou naprosto všeho, co chtějí a žádná překážka je nezastaví. Na druhou stranu kráčejí přes mrtvoly. Chtěla bych moc, opravdu moc znát jejich pohled na situaci.

Nebo o tom neví?... Myslí si, že jsou zrovna oni na straně dobra?... To si koneckonců myslíme všichni. Možná... možná jsme zlo my?... Nebo ne?
 


Fat Kid (2.part)

17. října 2014 v 22:27 | G |  Příběhy
Čapla jsem tašku a loudala se ven z kamrlíku. Ještě pořád mi nevychladla hlava, všechno ve mě burcovalo pocity zrady. "K čemu je život, když všechno děláme podle toho, jak máme nalajnováno?... Myslela jsem si, (ano, bylo to vážně naivní) že aspoň jednou se stane to, po čem toužím. Šla jsem si pro to přes všechny překážky a už byla přímo u cíle. Nikdy jsem se necítila tak silná. Po roce zpátky tam, kde bylo moje místo určené. Můj život je na houpačce. Ta je ale většinou vyvážená a světlé chvilky vedou stejnou dobu jako ty tmavé. Jenže co to mám za houpačku já? Na mém šťastném konci houpačky sedí nějaký tlouštík, co nechce pustit toho hubeňoura ze smolného konce na dno. Dva dny štěstí a pocitu zadostiučinění. Žila jsem svůj sen. Pak mě někdo na rok uzemnil a potvrdil moje mínění, že všechno nestojí ani za vykašlání. Nic mi nedělalo radost, ale neztrácela jsem víru. Teď? Budu muset začít znovu," běželo mi hlavou možné řešení nevyřešitelného stereotypu.

Ani jsem si během všeho toho přemýšlení nevšimla, jak začalo pršet. Poslední myšlenkovou nit mi přetrhl až červeně blikající semafor. Během chvilky jsem byla promočená na kost. Můj býčí pohled se upíral do červeného bodu. Kolem probíhaly postavy s deštníky. Začínala jsem sama sebe děsit. "Zoufale z toho potřebuju ven. Dala bych cokoliv za to, abych se z toho dostala." Semafor se rozblikal. Reflektivně jsem se rozhlédla na levou stranu. " To snad neni možný," zírala jsem s otevřenou pusou. Nevěděla jsem, co mám říct, udělat. Ale vždyť komu to říct?... Nohy se mi zastavily přímo uprostřed silnice. Mohla jsem mu číst myšlenky i přes přední sklo auta. Doprava se kvůli mě skoro zastavila, všichni troubili. Já jsem věděla, že neodejdu, dokud nevystoupí z toho auta. On to věděl taky.

Vzal za kliku ... Stáhl čelo a okamžitě přikrčil ramena, když mu spadla první studená kapka za krk. Jak já jsem zbožňovala ty jeho tři známé vrásky. Přiběhl za mnou a prosebně se podíval. Oba jsme mlčeli. Déšť houstl. Během pár vteřin se mu zmáčely blonďaté vlasy, stejně jako ty mé. Zkusila jsem něco říct, ale jen jsem otevřela pusu a odvrátila hlavu směrem k věži. Alex tam zkameněle stála, všechno viděla. Přestala jsem vnímat troubení i nadávky všech okolo. Čtení jeho myšlenek byla v tu chvíli hračka. Strašně ho to bolelo. Nejradši by mě vzal za ruku, jenže se bál, co bych udělala. Není těžké to poznat. Usmála jsem se, možná neviděl i moje skrývané slzy. Stejně o všech emocích věděl, takže to bylo naprosto jedno. City na mě řvali,"jdi s ním," hrdost a mozek tentokrát pevně držely řetězy, které mě svazovaly. Bez jediného slova jsem se otočila a odešla za Alex. Nevím, jestli se díval za mnou. I když jsem si vlastně jistá, že ano. Mám navrch. Tlouštík se odrazil do poloviny, konečně se trochu zhoupnul. Nikdo není nahoře, nikdo není dole. Ani světlo, ani tma. První krok v nacházení rovnováhy.

Cat (1. part)

14. října 2014 v 20:12 | G |  Příběhy
"Tak a teď je to období. Nevím, co dělat. Můj sen je nereálný. Nevěřím, že to říkám zrovna já. Nesnáším, když takhle někdo mluví. Veškerá moje pozornost začala směřovat k tomu nejriskantnějšímu cíli. Už dvakrát jsem se spálila a skáču do plamenů znovu a znovu a znovu... připadám si nenapravitelně. Síla vůle mě naprosto zradila. Vážně dost dlouho mi trvalo uvědomit si, jak moc dětinská a naivní jsem byla. Teď jsem ještě naivnější a dětinštější, než kdy dřív. Vím to. Přesto jsem se nikdy moc za slabého člověka nepovažovala. Ale on... ze mě udělal loutku. Cokoliv chce, abych cítila... cítím. I když vím o tom, jak se mnou manipuluje," zhluboka jsem se nadechla a opřela se o kolečkovou židli. S dlaněmi na obličeji jsem se snažila přestat na chvíli myslet na něj. Copak bych ale někdy mohla?... právě o něm píšu zpověď... Nikam to nedám. Jen jsem se z toho chtěla prostě vypsat. Veškeré písničky jsou plné zlomených srdcí, lásek. Kam se podívám, vidím ve vzduchu viset slaďoučká slůvka. Obličej se mi zkřivil do znechucené grimasy, "nejradši bych něco rozkopala," můj sykot nemohl nikdo zaslechnout. Rozcuchaný drdol v mých otravných vlasech se rozpadal a já se snažila myslet.

Vin byl, je... bude moje slabina. Ať je období lepší nebo horší, vždycky má moc nad každým mým pohybem. Vytáčí mě to do nepříčetnosti, přesto nedokážu zrušit spojení s ním. Nesoustředím se, ve škole to vořu. Maturita za rohem, jenže já, jako bych si ničeho nevšimla. Sešity a skripta se mi válí po zemi a na posteli. Beru je spíš za součást pokoje, ve kterém žije devatenáctiletá, labilní, průměrná studentka, než něco, z čeho bych měla být chytřejší. Nesnáším pohled na sebe, proto nechápu, proč mám zrcadlo přímo naproti dveřím. Každý náročný den vidím svůj unavený obličej s rozmazanou řasenkou a nekvalitní tužkou na oči. "Ty se mu divíš?" tuhle větu si říkám neustále. Občas ji naštvaně procedím skrz zuby. Jindy skoro hulákám z okna se smíchem v očích, protože si uvědomuju svojí hloupost a nevímkdekončící závislost. "...I'm in the business of misery, let's take it from the top," přerušil můj řinčící mobil ticho sebelítosti. Vytrhl mě z myšlenek, za což jsem byla dost vděčná. "Prosím, prosím, prosím..." letělo mi hlavou, než Schrödingerova kočka nakonec umřela a moje očekávání - telefonát od Vina, se nevyplnilo.

"... Brio?" ozvala se Alex z té šunky, která má dispej posetý pavučinkami. Chvilku mi trvalo odpovědět, knedlík v krku z přidušovaného vzteku a vlastně veškerých těch emocí mi to nechtěl dovolit." j...j..jo, promiň... jsem trochu mimo, mám ještě hodně práce," nemusela jsem ji ani vidět, abych poznala, jak velkou starost o mě má." Nehraj to na mě, chci ti z toho pomoct ven. Tohle se přece nedá... Vždyť tě zabíjí. Nechci, aby jakákoliv část tebe umřela. Jasný?..." odpověděla Alex. Čekala jsem takovou reakci. Upřímně nevím, jestli bych to bez ní zvládla. Je jako moje druhá půlka, se kterou plánujeme naprosto všechno. Kdyby tu nebyla, neměla bych svojí spřízněnou duši. Vždy pozná, co jsem tím chtěla říct. Na chvilku se slova ujalo ticho." Chceš si o tom promluvit?" zaváhala Alex, v jejím hlase byla slyšet obava. "Dá se o tom mluvit?.. To co udělal, bylo naprosto nepřípustný," hrnuly se mi do očí slzy, ale mluvila jsem dál " teď kdybych ho potkala, asi bych mu nevěnovala ani nenávistnej pohled." "Chápu tě... prosím pojď ven. Budu čekat za 5 minut u Věže." "Tak dobře, pa," pak se ozvalo jen típnutí hovoru.

Klobouk

10. října 2014 v 23:38 | G |  Téma týdne...
Jestli má cenu něco plánovat? Téma, na které jsem myslela asi tisíckrát a už z toho mám v hlavě bublaninu... stejně jako nad tím, jestli věřit v Murphyho zákony. Tolik důkazů z osobního života, až jsem na 100% přesvědčená v jejich pravost... Vlastně to souvisí i s plánováním, když mi to tak najednou dochází. Jak kdyby měl každý člověk pomyslného skřeta nad hlavou a ten mu dělal naprosté opaky všeho, aby ho přesvědčil o tom, že nikdy nemůže nic předpovědět. Tím ho ukázkově vydeptá.

Obdivuju lidi, kteří nic neřeší a s úsměvem na tváři si proplouvají životem. Nikdy jim v životě ani plánech nic nedrhne... Kolikrát jsem se vztekala, jak je to nespravedlivé. Otázky typu: " Jak mám dosánout svého cíle?... Proč on/a ano a já ne? I když bych to třeba chtěla víc, než on/a?" Musí to být v myšlení. Poslední dobou mám pocit, že naprosto všechno je v hlavě. Všechno přeorganizovat v mozku mi trvá dlouho, stojí mě to strašně úsilí. Bude to muset stát za to. Chci být typ člověka, co má všechno pod malíkem. Uvědomovat si všechno, ale neni jednoduché...

Moje řešení je plánovat přiměřeně. Vlastně ani já nevím, jak to udělat nebo co to sakra znamená. Vždy být připravená na horší možnosti. Takhle nějak? Vlastně jen uvažuju nahlas. Udržet balanc mezi: počítám s tím, nic s tím nehne a hm, stejně to nevyjde, tak proč se tu snažím a ztrácím čas. U mě hraje roli i trošku pověrčivost. Já vím, já vím... taky tuhle vlastnost nemám ráda.

Už začínám opravdu mluvit nesmysly. Musím se sama sobě smát. Jsem daydreamer, všichni, kteří mě znají to o mě ví až moc dobře. Sedím ve škole, koukám z okna a na první pohled se neděje nic. Největší pohyb vykonává moucha, které se zalíbil můj účes. Nevnímám ani nebe. Vidím jen svoje myšlenky a marnou snahu si všechno urovnat v hlavě. Můj starý klobouk. Jak úžasné by bylo vytáhnout z něj lístek s budoucností.

On sám už zažil nesčetně malých střípků vzpomínek. Všechny jsou ale z minulosti. Proč mi neukáže střípky budoucnosti?...


Neberem se vážně

1. října 2014 v 17:36 | G/N |  Články
https://www.youtube.com/watch?v=FX8Kns7TmYc

Tohle je jasný důkaz, že nám vážně nezáleží jaké pohledy na nás lidé vrhají . :) Nostalgické video, které už má také pár let za sebou, mi dokazuje sílu momentů. (Článek momenty vyšel 30.9.2014...takže včera. Smějící se) Chci zůstat pořád stejně šílená, jako jsem vždy bývala.

(N, děkuji ti za vytvoření živé vzpomínky...)

P.S. Mělo to být video v Angličtině o banánech a medúzách...moc foukalo. Smějící se

momenty

30. září 2014 v 21:16 | G |  Myšlenky
Stop. Chtělo by to vypnout na malou chvíli a zastavit se. Nervy, stres a všechno špatné kolem nás... pravděpodobně to nemá ani v plánu zmizet... Občas jsem v takovém časovém presu, že ani nedokončím větu, protože musím dělat zas něco jiného. Každou chvíli nedobrovolně měním oblíbené činnosti za povinnosti. Nikdy se neusměju. Moje výmluva je ošklivé počasí nebo špatná nálada... často mi ani nedochází, jaký je doopravdy důvod.

My všichni, co se neumíme smát bychom si měli uvědomit momenty. Momenty, kdy nám je dobře. Momenty plné radosti a lásky... když jsme s přáteli. Maličkosti, které se nám zrovna povedly. V téhle chvíli se už dál nehodlám stresovat tím, co bude. Upřímně mě to nebaví, v ničem mi to nepomáhá. Takže se snažím žít v přítomnosti, užívat si každý nádech svůj i ostatních. Ať je to jako slunce pražící do tváře, i když zrovna nesvítí... Nechci, aby existovala neprožitá, nevděčná vzpomínka. Později bych litovala svého přístupu. (Moje motto je sice: Nikdy nelituj ničeho, co jsi udělal špatně, protože ti to buď dalo neskutečné zážitky nebo cennou lekci... ale proč bych zítra neměla dělat lepší chyby? Usmívající se Ale ano... některé chyby dělám pořád dokola a mám dojem, že mě opravdu nikdy neomrzí... jsem nenapravitelná.) Užívat si život plnými doušky, dokud to jde.

Právě teď mám v ruce hrníček s horkým kakaem a ťukám do klávesnice. Zbožňuju relax... V hlavě mi lítá jeden šťastný okamžik za druhým. Třeba jak jsme s N dováděly ve vlnách a smály se písku v mých vlasech. Při pomyšlení na ty vtipnější chvilky vždy přistihnu sama sebe se šibalským úsměvem na tváři... Neni to nic, co bych mohla s sdílet se všemi. Smějící se Ale my dvě víme své.

Live your life and... please smile.




Hranice

19. září 2014 v 23:31 | G |  Téma týdne...
Realita. Tohle slovo mě v jistém slova smyslu trochu mate. Co je realita?.. něco, co nás drží při zemi. Jako malá jsem zjišťovala, co to znamená. Je to docela trapná historka. Usmívající se Seděla jsem si někdy ve čtyřech letech na gauči a hrozně se nudila. V tu dobu už jsem věděla, že čarodejnice a další věci nejsou skutečné... ale znáte to... fantasie malé holky. Stoupla jsem si na židli a stažila se vyskočit co nejvýš... přesně tak, chtěla jsem létat. Vydržela jsem to dělat asi hodinu, než jsem přišla na to, že takhle to opravdu nepůjde. Děti jsou za hranicí reality a umí být opravdu šťastné, nic neřeší a to nejhorší je teprve čeká. Kouzelné věci jsou pro ně pořád možné. Pro nás ale neexistují ani ty nekouzelné.

Nám se vybaví něco naprosto odlišného. Příjde nám nemožné stihnout důležitou schůzku včas, protože musíme udělat ještě tohle a tamto... a už vůbec dosáhnout svých snů. Kolik rodičů už řeklo svým dětem, že takhle se neuživí? Že se musí vzdát věcí, které milují pro to, co je potřeba? Najednou slovo realita naprosto změnilo význam. Nemůžeme už jenom snít, musíme bojovat, aby nám dovolili snít. Pak sny realizovat. Každý ví, že na to prostě má. K čemu je ale stydlivost?.. Příležitosti se chytají za pačesy bez váhání, chvíle se užívají naplno. Všechno je v hlavě a jediný opravdový protivník je jen vaše hlava. Tam máte zafixované: Ne, *tohle* přece nejde, na to nemám... Ale právě tím posunete dané *tohle* za hranici reality. Odbourejte jí. Nechte zmizet veškeré překážky a riskujte. Váš svět si formujete Vy sami.

Ani příležitosti nepřicházejí jen tak bez varování. Tvořte si situace... cíle... hlavně v ně věřte. Bude to trvat dlouho, ale bude to stát za to.


http://denik.blog.cz/

Kam dál